Za hranice vlastních pocitů

Hranice, téma každého z nás, kdo si řešil, či stále řeší sebelásku. Hranice totiž skutečně se sebeláskou souvisí v mnoha ohledech.

Máme totiž tendence ty hranice nemít, přehlížet anebo naopak vytyčovat si je tak úzké, že limitujeme sami sebe.

V praxi to vypadá tak, že když si za tebou přijde někdo pro radu, tak mu ji samozřejmě poskytneš, jak by ne, přeci nechceš být v očích té druhé osoby za sobce. Většinou totiž člověk, který sebelásku nemá, požaduje od druhého, aby splnil jeho vlastní potřeby a očekávání. Já osobně to vnímám, jako skrytou manipulaci. Člověk tě začne citově vydírat „Ty mě nemáš rád“ „Já jsem ti taky pomohla“ a tobě se samozřejmě zželí a podáš pomocnou ruku na úkor svých vlastních pocitů a potřeb. Nějakou dobu v tom člověk fungovat může, ale bohudík i my si potřebujeme dobíjet baterky, které nám dávají najevo překročení svých hranic a časem přijde nemilosrdná realita, formou absolutního znechucení pomáhat a totální energetická vyčerpanost. Takový to „jasně postěžuj si, já jsem samaritán“.

Tak přesně v tomto módu jsem fungovala prakticky tři čtvrtě svého života.

V určité chvíli svého života jsem si uvědomila, že si vlastně lidé za mnou chodí postěžovat, ale o mě samotné vůbec nic neví, že se vlastně ani nezeptají, jak se mám, prostě nic. Jasně, mohla bych začít plakat a stěžovat si, jak je život nespravedlivý a lidé zlí a sobečtí, ale není tomu tak. Já jsem totiž lidem dovolila, aby tohle dělali. Nechala jsem se zneužívat a nezabránila jsem tomu, ačkoliv jsem tomu mohla dát stopku.

Takže ne, nejsem oběť života. Ani ty, ani já.

Určitě je fajn pomáhat, pokud to tak cítím, ale je pomáhat a „pomáhat=nechat se zneužívat“. Ta první verze „pomáhat“ je o tom, že jsem schopná vycítit, kdy má ten druhý tendence zneužívat mých dobrých úmyslů, ta druhá je přesně o tom, kdy pomáhám i navzdory svým pocitům.

Jsme ale opravdu nuceni pomáhat ostatním do sedření z kůže tak, že vysáváme energeticky sami sebe tím, že si to dovolujeme? Že dovolujeme ostatním, aby zneužívali naší dobroty, naivity, nedostatečné sebelásky?

Anebo lépe řečeno, že my sami sobě dovolujeme se zneužívat. Ono to totiž není o té druhé osobě, je to o nás. Ten druhý člověk naproti nám, nám nepřišel úmyslně ubližovat, jen zcela jasně odzrcadlí to, jak se naše hranice vytratily do neznáma, anebo v horším případě jsme je vůbec neměli. Každý nám to odzrcadlí bez výjimky. Táta, máma, přítel, kamarádka, kolegyně.

 My lidé ale nejsme nuceni něco takového dělat, ale spíše naučeni.

Jsme naučeni, že rysy dobráka od kosti jsou (dobrosrdečnost, vstřícnost, milost, být hodná, přívětivá, ochotná pomoci za každé situace), ale kde je v té definice prostor pro sebelásku? Kde je v té definici dobráka rys, který by byl v souladu s tím, kdo jsme, aniž by nám bral energii? Vím, že tenhle destruktivní vzorec má velká většina společnosti. A já jsem Vám nyní tento vzorec zvědomila právě proto, abyste s tím konečně mohli něco udělat.

Ne, nemusíš každému pomáhat do úmoru, nemusíš dávat přednost cizím očekáváním, nemusíš řešit v prvé řadě cizí starosti před těmi svými. Ty jsi tu proto, aby ses zaměřoval/a v prvé řadě sama na sebe, aby ses naučil/a říkat „Ne“, pokud tě to vyčerpává a aby ses naučil/a naciťovat si, co už je pro tebe přeš čáru. Změň svoje vnitřní nastavení z „Musím pomáhat, abych byla hodný člověk“ na „Můžu pomáhat až tehdy, kdy já se budu cítit dobře a kdy budu mít srovnaný vlastní život“.

Ty totiž nic nemusíš, musíš pouze jen BÝT. 🙂

Dobře si vzpomínám na to, jak jsem měla svoje jedno z prvních sezení. Měla jsem velkou touhu pomáhat, změnit svět za každou cenu, člověku ukázat pravdu a podstatu života. Sezení bylo prakticky zadarmo, nedokázala jsem si ani vytyčit časový prostor, takže to v praxi vypadalo tak, že já jsem odcházela naprosto energeticky vysátá a vyčerpaná, kdy na mě ten druhý plival jeho vlastní problémy a v kapse o stovku více. Hmmm řekla bych, že jsem vlastně absolutně znehodnotila sama sebe a svoje schopnosti.

Po této nemilé zkušenosti jsem zjistila, že tomu druhému to sice pomohlo, ale já jsem se cítila absolutně KO.

Místo jednoho sezení za druhým přišla dlouhá odmlka a pochybnost, zda mám vůbec jít tímhle směrem?

Naštěstí, jak to tak v životě chodí, mi čas ukázal, že je skutečně třeba, si vyřešit několik vlastních témat, abych mohla pomáhat a vyjít vstříc druhým.

Sebelásku, sebehodnotu, jistotu v sama sebe a svoje schopnosti, hranice dostatečně silné a pevné, důvěru ve svoje vedení a svoji vnitřní pravdu a také dokázat si říct o peněžní částku, která vyjádří skutečnou hodnotu mých služeb.

Ale proč vám tu odkládám úryvek ze svých sezení?

Protože je úplně, ale úplně jedno, zda jde o sezení „placené“, nebo o pomoc kamarádce, rodině, blízkým, komukoliv.

Hranice je prostě třeba nastavit. Protože ty jsi ta, která se musí cítit plná elánu, energie a lásky, aby to mohla šířit mezi ostatní. Protože ty jsi ta, která má zodpovědnost především sama za sebe, nebo spíše pouze za sebe.

Vrátím-li se o pár let zpět do doby, kdy jsem byla na počátku cesty svého osobního i duchovního rozvoje, vyvstává mi na mysl jeden z prvních momentů, kdy jsem si zvládla vytyčit hranice.

Byl to pro mě velice silný, nepoznaný moment, který mi dodnes dává odvahu, držet si své vlastní hranice bez výčitek.

Pracovala jsem tehdy ve „fitku“ na recepci, takže denně mi prošlo okolo desítky mužů. Někteří se usmívali, jiní mlčeli, další klábosili, ale byli tu i tací, co neměli evidentně povedený den a potřebovali si to na někom vybít. A samozřejmě na ránu jsem přišla já, jakožto na oko malá, drobná slečna, jsem působila jako ideální terč.

Jednoho dne do fitka přišli dva mladíci s tím, že chtějí zaplatit vstup kartou. Jasně, ale slušně jsem jim sdělila, že bohužel terminál je v restauraci, která je teď zavřená, tudíž přijímám pouze hotovost. Oba dva se rozčílili, začali plivat oheň a blesky a krásně mi testovali vlastní hranice. Vnímala jsem náhle na sobě, jak stojím na pomyslné křižovatce. Buď se nechám shodit a oni budou vědět, že na mě můžou plivat pokaždé anebo si nastolím hranice, ukážu jim, že takhle teda opravdu ne a postavím je do latě. Ačkoliv jsem sama nevěděla, že mám v sobě takovou odvahu a sílu, jsem jim velmi rázně a přímočaře sdělila, že jestli se jim něco nelíbí, ať se okamžitě seberou a jdou pryč a že takhle se  ke mě opravdu chovat nebudou.

Pánové evidentně mojí sílu a odvahu vycítili a utekli. Jeden si tam dokonce nechal boty a třetí utekl velmi svižně bez pozdravu. 😀

Takže ano, nastavení si hranic se opravdu vyplatí!

Najednou v sobě totiž ucítíte tu obrovskou sílu, kterou každý z nás má, ale ze strachu jsme ji v sobě hluboko pohřbili.

Najednou si uvědomíte, že mít sám sebe/sebe sama na prvním místě, je naprosto v pořádku!

A co všechno vám nastavení si dostatečně silných a pevných hranic přináší?

1) Vy budete ve vlastní síle

2) Stanete se tvůrcem

3) Budete mít elánu na rozdávání

4) Budete mnohem šťastnější

5) Už vás nikdo nebude „ojebávat“

6) Daleko lépe vycítite manipulaci

7) Prostě je to boží, mít na první místě sám sebe/sama sebe

Takže pokud bych měla dnes už po 3 letech své cesty říct, co je klíčem k úspěšnému a šťastnému životu? Mimo sebelásku a sebedůvěru, samozřejmě vytyčení si hranic!

Ono se totiž může na oko zdát, že hranice souvisí pouze s druhým člověkem, ale kdepak, ony jsou totiž spojeny i s naším osobním životem. Hranice nás drží v rovnováze, abychom se příliš nevychýlili z vlastního středu. A pokud se případně opravdu vychýlíme, tak nám ten „disbalanc“ tělo a celkově život začne zrcadlit. Nerovnováha totiž způsobuje, řekla bych až silnou disharmonii v naší energetice, kterou můžeme velice snadno pocítit. Různou škálou pocitů, od pocitu zneužití, pocitu úzkosti, bezmoci, nedostatečné hodnoty. Stačí jen naslouchat sama sobě a nechodit za ty hranice svých vnitřních pocitů!

Někoho možná může napadnout, zda i poznání potřeb svého těla souvisí s hranicemi?

Ano! Plnění a naslouchání svých potřeb duševních či tělesných skutečně s hranicemi a rovnováhou souvisí!

Protože opět máme v sobě z velké většiny nastavený program, že se musíme sedřít z kůže, pracovat přesčas, doma kmitat od sporáku k vysavači a nedbat na to, kdy se naše tělo cítí unaveně, bez energie a vysáté. Jsme zvyklé nejlépe se naládovat nějakou čínskou polévkou u televize a ráno ve spěchu do práce zakousnout pár krajíců chleba, aniž by stačily naše chuťové buňky ožít.

Jsme totiž jako lidstvo navyklí fungovat ve spěchu a chaosu, nenasloucháme sobě ani svému tělu, nedbáme na svoje potřeby, ale více na cizí a už vůbec nejsme zvyklé se zastavit a prostě jen být.

Ale ty nejsi robot a i ten dokonce potřebuje dobýt svoje baterky.

Ty nemůžeš jet o sto šest z pohonu, který v té chvíli nemáš. Jako auto potřebuje benzín, tak ty potřebuješ odpočinek proto, abys načerpala sílu, energii, baterky a abys mohla dál fungovat.

A co načerpat, ale ty si skutečně můžeš dovolit „chill“ a relax, jenom protože prostě chceš, nemusíš se obhajovat a hledat důvod, proč si odpočinout.

Přestaň už konečně ignorovat sam/a sebe.

Nauč se naslouchat svým potřebám, své chuti, své intuici, ta je totiž klíčem nejen ke šťastnému životu, ale také ke zdraví! 🙂

 

Gabriela Gočeva
Jsem guru/poradce pro ženy a pro podnikatelky, které chtějí žít život v souladu s duší. Vedu podnikatelky do hloubek jejich duše, aby mohly najít svoje unikátní téma, které jim přinese lehkost a přirozenou hojnost do života. Zároveň jsem guru pro ženy, které si prochází spirituálním probuzením a chtějí začít tvořit svůj život vědomě a podle sebe. Zároveň se naladíte na pravdu vaší duše a začnete žít v souladu samy se sebou.  Mimo to jsem autorkou e-booku ZDARMA "Z ufňukané holky, šťastnou ženou", který popisuje moji spirituální cestu, která se může stát inspirací i pro vás. Pokud chcete využít mých služeb, můžete se podívat zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.