Umění „říct si o pomoc“

Věčně nezávislá a v očích druhých ta „silná“, která si nestěžuje, nesvěřuje, zatíná zuby a prožívá emoce jen v hloubce svojí duše. Tohle by byla charakteristika ještě mého nedávného já. Potlačovat, potlačovat, potlačovat až do úmoru.

Postupem času, vlivem různých zdravotních problémů a emočních výkyvů mi došlo, že asi není úplně v pořádku hrát si na „tvrďačku“, která všechno zvládne.

Jsem jenom člověk, došlo mi v momentu, kdy jsem cítila svojí zranitelnost nejvíce.

A pak mi došlo, že se nemám s kým o své „bolístky“ podělit. Lidé v mé blízkosti se mě totiž postupně přestali ptát, jak se vůbec cítím a jak se mám. Proč by se taky ptali, když já jsem jim vždycky dávala najevo, že tahle otázka je pro mě nepatřičná a nemístná? Ale najednou mi z toho bylo smutno a bylo mi to líto.

Jakto, že já tu pro druhé jsem, ale oni pro mě ne?

Jakto, že já bych se pro druhé roztrhla a oni se ani nezeptají?

No překvapivě je to především proto, že já jsem si nikdy o tu pomoc nebyla schopná říct. Vlastně při pomyšlení, že bych požádala kamarádku u pomoc, mnou projely pocity trapnosti, selhání a slabosti a tak jsem tuto myšlenku s mnoha potlačenými emocemi zametla pod koberec.

 

Povím vám kratičký příběh, od jehož momentu jsem došla k uvědomění, že říct si pomoct a sdílet s druhými svoje těžké chvilky a zranitelnost je naprosto v pořádku.

Stalo se to před měsícem, v podbřišku mi sílila bolest a já jsem každou chvilkou očekávala své dny. Věděla jsem, že jsem v posledních měsících silně potlačovala svoji ženskou podstatu a hnala se za výsledkem a výkonem k té mužské. Byla jsem mužem v ženském tělem. Vydělávala jsem peníze, plánovala strategie, jela na vlně výkonu a předhánění. Moc dobře jsem si tuto svoji nerovnováhu uvědomovala, ale z nějakého důvodu jsem nebyla schopna na tom pracovat. Možná jsem to spíše nechtěla vidět. Začalo to lehkou bolestí a skončilo neustálým zvrácením, urputnými bolestmi, které mě nutily pokleknout nad mým ženstvím a prokázat mu úctu. Bylo mi zle. Dá se říct, že mi takhle fyzicky zle ještě nikdy nebylo.
Najednou jsem cítila nutkání ubrat, hodit se do přítomnosti, zrušit veškeré konzultace a prostě být. Náhle slyším, jak mi někdo šeptá do ucha „neboj se požádat o pomoc“. V urputných bolestech jsem v duchu pronesla „prosím andělé, duchovní průvodci nebo bože pomozte mi z tohoto utrpení“. A chvíli na to se událo něco, co mě přesvědčilo o tom, že jakmile se naučíme žádat o pomoct ať už své blízké nebo své duchovní průvodce, pomoc dostaneme. Jak by mohla pomoc přijít, když si nejsme schopné o ni říct ze strachu, že jde o selhání?

Cítila jsem obrovskou vlnu léčení, jako by moje tělo začalo vibrovat a samo se uzdravovat. Najednou nefungovala televize, internet ani mobil a já dostala příležitost, ponořit se do své hloubky a být sama se sebou, bez toho, aniž by mě něco rušilo. Cítila jsem, že nejsem sama a tehdy jsem si plně uvědomila, že jsem ani nikdy v těžkých chvílích sama nebyla. Že nade mnou skláněli hlavu moji průvodci a prosili mě, abych se nebála otevřít zranitelnosti.

Stalo se, otevřela jsem se. Přiznala jsem si svoji zranitelnou holčičku i křehkou ženu a dovolila jsem si od tohoto momentu být člověkem bez masky.

Začala jsem na sobě více v tomto směru pracovat. Na svých emocích, na svých zraněních, na svých archetypech a najednou jsem si víc než kdy dřív uvědomovala, že skutečná síla tkví v absolutně něčem jiném, než jsem si dosud myslela.

Skutečná síla totiž tkví v tom, umět si říct o pomoc, bez jakéhokoliv studu a pocitu sebe selhání. Otevřít se druhým, ukázat jim své zraněné jádro, lidskost a hloubku svých emocí a svojí duše, to je ta skutečná vnitřní síla.

A tak jsem začala zjišťovat, že i já můžu napsat kamarádce pár řádek o svých pocitech a problémech, že i já můžu říct svým rodičům o svých potřebách a ne jen naslouchat a že i já si můžu „nechat pomoci“ se svým podnikáním, když si s něčím nevím rady a že to skutečně neznamená, že jsem snad slabá, nebo úplně k ničemu.

Najednou jsem začala nacházet skutečnou sílu ve sdílení s druhými, v propojování a čím víc jsem se otevírala, tím větší pocit vnitřní nezávislosti a síly jsem pociťovala.

Už jsem nemusela nic skrývat a byla jsem přirozeně taková, jaká jsem, s temnotou i světlem.

Síla je totiž o přijetí toho, že prostě nemám srdce z oceli a že nejsem všeználek, ale že jsem duše, která roste a sbírá zkušenosti. Člověk, který je prostě jenom člověkem a má i emoce a že nejsem jen tvrďák profesionál, který je však v jádru hluboce zraněný, ale lidská bytost, která se nebojí otevřít a mluvit o svých nejhlubších pocitech a zkušenostech.

A tak místo tutlání a studování něčeho, co mi nedávalo smysl a naslouchání každému, abych byla v očích druhých tou „best friend“, se ze mě stala obyčejná žena uvědomující si, že „ocelová“ nezávislost je ve skutečnosti brnění a ochrana před zranitelností.

A tak dnes si připouští každou emoci, učím se o tom mluvit, nebojím se říct si o pomoc, protože prostě my jsme jedno. Ano, jsme tu sami za sebe, ale zároveň jsme navzájem propojeni, a jakmile otevřeme oči z té naší bubliny, tak si uvědomíme, že v sounáležitosti a kolektivnosti je ta největší a nejmagičtější síla.

Gabriela Gočeva
Jsem guru/poradce pro ženy a pro podnikatelky, které chtějí žít život v souladu s duší. Vedu podnikatelky do hloubek jejich duše, aby mohly najít svoje unikátní téma, které jim přinese lehkost a přirozenou hojnost do života. Zároveň jsem guru pro ženy, které si prochází spirituálním probuzením a chtějí začít tvořit svůj život vědomě a podle sebe. Zároveň se naladíte na pravdu vaší duše a začnete žít v souladu samy se sebou.  Mimo to jsem autorkou e-booku ZDARMA "Z ufňukané holky, šťastnou ženou", který popisuje moji spirituální cestu, která se může stát inspirací i pro vás. Pokud chcete využít mých služeb, můžete se podívat zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.